Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bod obratu deprese - svědectví

15. 6. 2012

Před pár lety jsem se modlila k Ježíši, jsem křesťanka 20 let, aby mě Bůh na její smrt připravil. Víte, Bůh je velmi praktický a vyslýchá každou modlitbu. I Ježíš připravoval učedníky na svou smrt. Asi před dvěma lety u nás v církvi začala setkání Bobu obratu I a pak i II, kam jsem začala chodit. Nebylo to pro mě nic jednoduchého. Během vyučování jsem si mohla uvědomit, že rodina, ve které jsem vyrůstala, byla dysfunkční a moje emoce tím velmi utrpěly. Poprvé za celý život jsem mohla s někým o všem, co jsem prožívala v dětství, mluvit. Bohužel jsem si musela přiznat, že matku z hlouby duše nenávidím a nesmírně se jí bojím. Jednou večer při modlitbě mě Duch svatý vedl k tomu, abych jí odpustila. Byl to půl hodinový vyčerpávající duchovní boj na kolenou v bolestech a slzách, než jsem řekla Ježíši, že jí odpouštím. Tím začal uzdravující proces mé duše, a aniž jsem to v tu chvíli tušila, Bůh

mě začal připravovat na její odchod. Do roka byla zbavena svéprávnosti, protože její psychický stav byl velmi vážný a stále se zhoršoval. Zjistili jsme, že trpí nevyléčitelnou nemocí. Dva roky jsme snášeli její výkyvy nálady, agresivitu, nakonec i špatný fyzický stav.
 
Byla jsem nesmírně vděčná za lidi v církvi, do které chodím, za lidi v Teen Challenge, kteří mě a celou naší rodinu nesli na modlitbách a zvláště vedoucí kavárny Vlaďce a pastorovi Petru , za jejich čas, psychickou podporu a cenné rady.
 
Celou dobu svého křesťanského života se modlím za spasení své rodiny. Moje máma celý svůj život víru odmítala a teď umírala. Začala jsem řešit, zda by ji Bůh přeci jen neuzdravil, když je všemohoucí, ale musela jsem si přiznat, že si to z hlouby duše nepřeji. Ale zároveň jsem se Bohu otevřela pro jeho řešení. Jestli je jeho vůlí ji uzdravit, tak mi dá určitě dostatek síly se o ní i nadále starat. Co jsem si však velmi přála bylo její spasení a věčný život, za které jsem se modlila dnem i nocí. Vyznávala jsem její hříchy a prosila, aby jí Bůh odpustil. Týden před jejím odchodem, jsem do nemocnice šla se svým manželem, moje máma se na něj tak prosebně dívala, jako by o něco žádala. Navrhli jsme jí společnou modlitbu a ona souhlasila. Tak jsme na ni vložili ruce a odevzdali do Božích rukou.
 
Druhý den jsme to ještě zopakovali. Z nemocnice jsme odcházeli naplněni radostí a pokojem, že Ježíš jednal svým zázračným způsobem. Už je to rok, ale stále se mi vrací ten klid v duši, že vše se stalo tak, jak mělo, a že jsem pro to udělala maximum možného a On doplnil to, co už pro nás bylo nemožné.
 
Bohužel, přesně po měsíci, jsme v naší rodině museli řešit další úmrtí, tentokrát nečekané a velmi bolestné. I když moje srdce bylo bolestí úplně ochromené, volala jsem k Bohu a přišla odpověď, proč se tak stalo a i ve všem tom smutném, se nakonec Ježíš oslavil a další člen mé rodiny byl spasen.
 
Během té doby jsem stále chodila na vyučování do Teen Challenger, získala jsem různá osvědčení o absolvování kurzů Růst skrze pády, Postoje, Hněv a osobní práva, která pomáhala budovat můj charakter a upevňovala můj vztah s Bohem.
 
Během září při čtení Bible jsem se stále vracela k 1. Listu Petrovu: „Proto jásáte, i když jste nyní nakrátko, je-li to nutné, zarmouceni rozličnými zkouškami, aby osvědčenost vaší víry, vzácnější než pomíjející zlato, jež je zkoušeno ohněm, byla nalezena k chvále, slávě a cti při zjevení Ježíše Krista“, aniž jsem tušila proč.
 
Jednoho krásného slunečného dne jsme se vraceli s manželem a naším čtyřletým synem autem domů z návštěvy, byli jsme dobře naladěni z dobře vykonané práce a z ničeho nic začalo z vedlejší silnice vyjíždět auto. Hlavou mi proběhlo, že by mělo zastavit, jinak se srazíme. V mžiku padla rána, pak jsem chvíli nic neviděla, to se nafoukly airbagy, a pak jsem viděla, jak se blížíme dost velkou rychlostí v protisměru ke stromu, o který jsme čelně zastavili. Moje první věta byla: „Díky Bohu, že jsme živi a nikomu se nic nestalo.“ Když nás vyprostili z auta a uviděla jsem tu spoušť různých úlomků všude rozházených po silnici, z druhého auta vyndavali záchranáři pána a pani v těžkém šoku a já svírala svého syna naprosto netknutého ve své náruči, byla jsem také v šoku, ale vděčná, že jsme přežili.
 
Odvezli nás záchrankou do nemocnice na vyšetření a rentgeny, kde lékaři potvrdili, že nikdo nebyl vážněji zraněn. Okamžitě jsem odpustila těm, co nám to způsobili.
 
Nastalo dlouhé vyjednávání s pojišťovnami, protože naše auto bylo na odpis, s policií, kam jsme museli na výslech a znovu všechno opakovat. Po tom všem můj mozek přestal zvládat všechny tyto události a upadla jsem do hluboké deprese. Najednou jsem už neměla vůli žít, s nikým mluvit, nic rozhodovat… a když jsem opět projížděla tím osudným místem, spustila se mi znova emoce smutku, strachu a beznaděje. …Stále jsem chodila na různé semináře do Teen Challenge, ale chodit tam, mi začalo dělat velké obtíže a nechtělo se mi o tom mluvit. Ježíš a jeho láska byli najednou hrozně daleko. Jediný, s kým jsem o tom dokázala mluvit, byl můj manžel, s kterým jsem se za poslední roky nesmírně sblížila a naučila se mu plně důvěřovat.
 
V církvi jsem se přestala přetvařovat a lidé sami přicházeli a ptali se, co se děje, že jsem nějaká smutná. Modlili se za mě, když já jsem nebyla schopna. Moje duše byla ve tmě a nebyla schopna přijít k Bohu.
 
Přesto jsme s manželem odjeli na Křesťanskou konferenci vítězství do Brna, kde se mě Duch svatý mocně dotkl a po slovech, že porážkou to neskončí, jsem mohla před Bohem vylít svoje srdce. Na cestě domu jsme málem znovu havarovali, jen o vlásek jsme se vyhnuli čelní srážce při předjíždění, ten pokoj, že jsme v Božích rukách a že porážkou to neskončí, mi už zůstal.
 
Po těchto událostech jsem začala chodit na Bod obratu - deprese. Nesmírně mi pomohlo, když jsem viděla, že ostatní ve skupině občas prožívají to, co já a nestydí se o svých pocitech mluvit, což mně dělalo velké problémy. Velmi jsem se za všechno styděla, za to, že jsem to tentokrát nezvládla, že jsem tak nemohoucí, neschopná, protivná, všem přidělávám jen starosti, že jsem k ničemu.. Během deprese se Dostavil strach ze všech lidí. Nechtěla jsem nikoho vidět, nikam jezdit, uzavřela jsem se doma a sama do sebe. Nechtělo se mi mluvit o tom, jak se cítím. Bylo mi mizerně a nechtěla jsem druhé otravovat svojí neustále blbou náladou. Jenomže izolace, jak jsem se na vyučování dozvěděla, prohlubovala ještě více moji depresi.
 
A tak jsem si na konci Bodu obratu – deprese dodala odvahu a všechny svoje negativní emoce sdílela se skupinou. A víte co? Ono se nic nestalo. Nikdo mě neodsoudil. Mnozí členové byli překvapeni, ale všichni mi nabídli pomoc a svá srdce, za což jsem jim byla a jsem nesmírně vděčná. A co je pro mě ještě cennější, s některými se scházím u kávy i po skončení Bodu obratu a nemusíme se přetvařovat, protože si rozumíme v našich slabostech. Teď už víme, že právě v nich se nejvíce může oslavit náš Pán Ježíš, protože On je pastýřem našich duší a nese naše trápení a strasti.